Tvořili i během Holocaustu. Jejich příběhy ukazují, jakou sílu může tvorba mít

Studuji magisterský program studií Holocaustu v Izraeli. A právě tady, obklopena příběhy přeživších, jsem poprvé do hloubky pochopila, jak mocné může být umění jako způsob svědectví, záchrany i vnitřního uzdravení.

V knihovnách, archivech i na výstavách jsem se setkávala se jmény, o kterých jsem dříve neslyšela – ale jejich obrazy mi zůstaly v srdci. Umělci, kteří tvořili i v Terezíně, Osvětimi, Lodži, nebo v ukrytých prostorách ghett. Někdy měli jen tužku a kousek papíru. Tvořili potají, rychle, za nebezpečných podmínek. Ale tvořili. Protože právě skrze tvorbu mohli uchovat důstojnost a naději. Protože jejich duše stále mluvila – a kresba jí byla hlasem.

V jeruzalémském památníku Yad Vashem jsem stála dlouhé minuty před skicami Bedřicha Fritty, Lea Haase, Friedl Dicker-Brandeisové, Norberta Trollera... Každé dílo neslo příběh. Život. Bolest. Naději. A ticho kolem nich nebylo prázdné – bylo plné lidskosti. A když jsem později na výstavě v Jeruzalémě osobně potkala Jehudu Bacona, něco se ve mně spojilo. Jeho klidná přítomnost, skromnost a laskavost mě zasáhly víc, než jsem čekala. To, co přežil, nesl tiše, ale s moudrostí člověka, který ví, že utrpení má smysl, pokud ho dokážeme proměnit v něco, co pomůže dalším.

Právě proto píšu tento článek. Nechci, aby tyto příběhy zůstaly zapomenuty. Nechci, aby obrazy, které vznikly v nelidských podmínkách, zůstaly jen na zdech muzeí. Chci, aby žily dál. Aby inspirovaly. Nás – tebe, mě, každého, kdo tvoří. Protože jejich odvaha je i pro nás. Pro chvíle, kdy máme pocit, že to nejde. Kdy se nám nedaří. Kdy máme chuť se vzdát.

Jehuda Bacon mi ukázal, že i když je temnota velká, světlo uvnitř nás nikdy nezhasne. A právě tvorba – kreslení, psaní, jakákoli kreativní činnost – může být způsobem, jak to světlo znovu najít.

Tvoření v ghettu Terezín

V terezínském ghettu se navzdory krutým podmínkám rozvinul pozoruhodně bohatý kulturní život. Nacisté zpočátku umělecké aktivity vězňů jen tiše trpěli, ale později – pro propagandistické účely – poskytli židovské samosprávě větší volnost k jejich organizování. Vzniklo tak oddělení volného času, které umožnilo hudební vystoupení, divadelní představení i výtvarné dílny. Umění v ghettu posilovalo ducha vězňů a udržovalo víru v lepší budoucnost, často i skrytou symbolikou jako projevem duchovního odporu. Výtvarní umělci v Terezíně si museli vystačit s minimem materiálu. Profesionální malíři jako Bedřich Fritta či Leo Haas byli zaměstnáni v technické kanceláři ghetta, kde měli přístup k papíru a tužkám – oficiálně kreslili plánky, statistické grafy a ilustrace do hlášení pro velení SS. Neoficiálně však potají tvořili po nocích díla, která otevřeně zachycovala realitu života v ghettu a jejich pocity. Tyto tajné kresby – často schovávané v matracích či za dvojitými stěnami – měly obrovskou dokumentární hodnotu, ale jejich tvorba byla nesmírně riskantní. Když komandantura SS roku 1944 objevila skryté kresby a označila je za “propagandu hrůzy”, následovalo tvrdé potrestání: několik předních terezínských malířů bylo zatčeno, vyslýcháno v Malé pevnosti a deportováno do jiných táborů. Umění se pro některé stalo osudným – například Bedřich Fritta a Otto Ungar nepřežili mučení a věznění, zatímco Leo Haas či Norbert Troller přežili jen o vlásek. Pro děti v Terezíně představovalo kreslení způsob, jak se vyrovnat s každodenním stresem. V dětských odděleních ghetta probíhaly improvizované výtvarné “hodiny” pod vedením starších vězňů – proslula zejména malířka Friedl Dicker-Brandeisová, která dětem rozdávala papíry a pastelky, aby malovaly své sny i strachy. Také třináctiletý Jehuda Bacon našel v Terezíně své první učitele umění: talent mladého chlapce rozpoznali uvěznění malíři Otto Ungar, Leo Haas a Karel Fleischmann, kteří mu dávali kreslířské lekce. Vedle toho si Bacon zahrál i v dětské opeře Brundibár, což svědčí o překvapivě bohatém kulturním životě v ghettu. Materiální nouze byla všudypřítomná – papír či barvy byly vzácností – přesto si vězni dokázali najít cestičky, jak tvořit i v nelidských podmínkách. Umění jim poskytovalo vnitřní útočiště a pocit, že si uchovali lidskost.

Od chlapce, který tvořil v Terezíně po uznávaného profesora kresby a grafiky

Jehuda Bacon se narodil v roce 1929 v Ostravě. V prosinci 1943 byl spolu s otcem deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, konkrétně do tzv. Terezínského rodinného tábora. Zde byl zařazen mezi skupinu chlapců známou jako „Birkenau Boys“, kteří vykonávali těžkou práci v okolí krematorií a plynových komor. V červnu 1944 byl jeho otec zavražděn v plynové komoře, což Bacon později zachytil ve svém díle, kde obrys otcovy tváře stoupá z kouře krematoria .

Po zrušení rodinného tábora v červenci 1944 byl Bacon přemístěn do dalších částí komplexu Auschwitz. V lednu 1945 se účastnil pochodu smrti do pobočného tábora Gunskirchen, kde byl 5. května 1945 osvobozen americkou armádou. Po válce se Bacon vrátil do Československa a pobýval v ozdravovně na zámku Štiřín, kterou vedl Přemysl Pitter. Zde se začal znovu věnovat kreslení a jeho díla z tohoto období, zachycující hrůzy Holocaustu, byla později použita jako důkazní materiál při soudních procesech s nacistickými zločinci.

V roce 1946 emigroval Bacon do mandátní Palestiny, kde studoval na Bezalelově akademii umění a designu v Jeruzalémě. V roce 1959 se stal profesorem kresby a grafiky na téže akademii . Jeho umělecká tvorba se postupně vyvíjela od realistických kreseb inspirovaných osobními prožitky z Holocaustu k filozoficky a duchovně laděným dílům, která oslovují univerzální témata lidské existence.​

Baconova díla jsou součástí sbírek významných světových institucí, včetně Yad Vashem, Izraelského muzea, Britského muzea a Kongresové knihovny ve Washingtonu . Jeho život a tvorba jsou svědectvím o síle umění jako prostředku k vyrovnání se s traumatem a jako nástroje pro uchování paměti a lidskosti i v nejhorších obdobích historie.

Možná se ti právě nechce tvořit…

Možná prožíváš těžké období. Možná pochybuješ, jestli má to, co děláš, smysl. Možná už jsi unavený ze všech rad, jak být produktivní, úspěšný, perfektní. Ale právě teď je ten čas vzít do ruky štětec, tužku, pero, nebo cokoli máš na srdci a začít tvořit a vyprávět svůj příběh. Ne nutně proto, abys vytvořil něco krásného. Ale proto, abys slyšel sebe.

Tvorba nemusí být perfektní. Ale může vycházet z tvého nitra a být pravdivá. A v té pravdivosti je léčivá síla. Síla, která pomáhala přeživším Holocaustu znovu uvěřit, že má smysl žít. Síla, která i dnes pomáhá mnoha z nás zvládnout úzkost, smutek, vnitřní zmatek. Síla, která nás spojuje s tím nejhlubším v nás.

Tvé emoce, tvé prožitky, tvoje tichá touha – to všechno je cenné. A nikdo jiný to nemá jako ty. Nikdo jiný neprošel tvými cestami. Právě proto máš co předat.

A tak ti chci říct…

Nezáleží, jak dlouho už tvoříš. Nezáleží, kolikrát jsi měl pocit, že selháváš. Záleží jen na tom, že to nevzdáš. Že budeš dál hledat cestu. Že zůstaneš otevřený tvorbě – i když to někdy bolí. I když se nedaří.

Protože možná právě dnes – právě teď – vzniká v tobě něco, co jednou inspiruje druhé. Stejně, jako to dokázal Jehuda Bacon.

Tvoř. Kvůli sobě. Kvůli světu. Kvůli tomu, co v tobě hoří a co chce být vysloveno. Protože tvůj příběh má smysl. A tvé dílo může být světlem – nejen pro tebe, ale i pro druhé.

Jehuda Bacon na výstavě jeho obrazů v Jeruzalémě

Jeden z obrazů Jehudy Bacona