Síla vnitřního světa: Umění jako únik i lék

„To, co nosíme uvnitř sebe, nám nikdo nemůže vzít.“ Tato slova Edith Evy Egerové, přeživší holocaustu a uznávané psycholožky, v sobě nesou hlubokou pravdu. Její příběh je důkazem toho, že skutečná svoboda nezačíná ve vnějším světě, ale v naší mysli. A právě umění je jedním z nejmocnějších nástrojů, jak tuto vnitřní svobodu objevit a uchopit.

Únik do snů a představ

Egerová opakovaně zdůrazňuje, že nejsme vězni své minulosti, ale vězni vlastního myšlení. To, co se nám stalo, nemusí určovat, kým jsme. Můžeme si zvolit nový příběh.

A přesně to děláme, když malujeme. Tvoření není jen estetická záležitost, ale také cesta k vnitřní proměně. Představ si, že zavřeš oči a přeneseš se do své vlastní snové krajiny. Může to být louka zalitá měkkým světlem, divoké moře, jehož vlny odnášejí všechen stres, nebo noční obloha posetá hvězdami, kde najdeš svůj klid. Právě tato schopnost přenést se myšlenkami kamkoli chceme je tím, co nám nikdo nemůže vzít.

Léčivá síla umění

Když Edith Eva Egerová popisuje svou cestu k uzdravení, mluví o tom, že klíčem je přestat se definovat skrze bolest a místo toho se soustředit na přítomný okamžik.

Malování pro nás může být právě takovým způsobem. Způsobem, jak ukotvit svou mysl do "teď a tady". Každý tah štětce a každý jemný barevný přechod je prostorem, kde můžeš nechat volně plynout své emoce, být sám sebou a ve své fantazii se přenést kamkoli. Umění léčí, protože nás učí být v přítomném okamžiku. Při tvorbě nemyslíme na minulost ani na budoucnost – jsme tady a teď, ponoření do barev a tvarů, které se před námi rodí.

Svoboda, kterou máme vždycky

Egerová říká, že jediné, co si neseme do budoucnosti, je to, co si vybereme. Nemáme moc nad tím, co se nám stalo, ale máme moc nad tím, jak se k tomu postavíme.

A právě v umění si tuto moc můžeme vyzkoušet. Můžeme zvolit, jakou barvu použijeme. Můžeme rozhodnout, jaký svět si vytvoříme. Můžeme se naučit vidět krásu i v tom, co jsme dříve považovali za chybu. A tak si dnes dej čas. Sedni si ke svému plátnu nebo skicáři. Vezmi štětec. Nech se unášet tím, co cítíš. A dovol si být volná – protože svoboda nezačíná venku, ale v tom, co nosíš uvnitř.

Edith Eva Eger: Příběh bolesti, naděje a svobody

Když bylo Edith Evě Egerové pouhých šestnáct let, její život se náhle změnil. V roce 1944 byla spolu s rodiči deportována do Osvětimi. Její rodiče byli zavražděni hned po příjezdu. Ona přežila – i díky tomu, že ji nechal Josef Mengele tančit pro zábavu důstojníků.

Po hrůzách, které Edith Eva Egerová přežila během holokaustu, se její život ubíral cestou hledání smyslu, uzdravení – a nakonec pomoci druhým. Ve Spojených státech, kam emigrovala v roce 1949 se svým manželem Bélou (také přeživším), začala budovat nový život.

Zpočátku pracovala v továrně a studium bylo v nedohlednu. Ale touha po vzdělání a hlubší práci s lidskou psychikou v ní zůstala. Ve věku 40 let začala studovat psychologii, a i přes jazykovou bariéru a traumata, která si nesla, v roce 1969 získala titul z psychologie na University of Texas v El Pasu. Později pokračovala ve studiu a získala doktorát z klinické psychologie.Stala se uznávanou klinickou psycholožkou a specialistkou na posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Ve své terapeutické praxi v Kalifornii pracovala s oběťmi násilí, veterány z války ve Vietnamu, vězni i přeživšími dalších forem zneužívání. Byla známá svým přístupem založeným na hluboké empatii, pravdivosti a schopnosti vidět ve všech klientech možnost růstu a uzdravení.

Její přístup byl silně ovlivněn jak osobní zkušeností s přežitím holokaustu, tak inspirací od jejího mentora Viktora Frankla, autora slavné knihy A přesto říci životu ano. Sdílela s ním přesvědčení, že i ve zdánlivě bezvýchodných situacích máme svobodu zvolit si, jak budeme reagovat – a právě tato volba je klíčem k vnitřní svobodě.

Zastav se na chvíli a zeptej se sám sebe…

• Co bych dnes namaloval, kdyby na výsledku vůbec nezáleželo?

• Jaké pocity ve mně dnes žijí – a kdyby měly barvu, jaká by to byla?

• Kdy jsem si naposledy tvořil jen tak, pro radost – ne proto, abych byl produktivní nebo „dobrý“?

• Co mi teď v životě chybí… a mohl bych to vyjádřit obrazem?

• Jaký vnitřní svět si nosím s sebou, a ještě jsem si ho nedovolil přenést na papír?

• Kdy jsem se naposledy rozhodl nepodlehnout strachu – a šel si za tím, co mě opravdu láká?

• A co kdybych dneska udělala něco malého, jen pro sebe… jen proto, že můžu?

Zkus si odpovědi na tyto otázky napsat do deníku, nebo na kus papíru. Jen tak pro sebe. A třeba se k nim jednoho dne vrátíš a zjistíš jak pomohly tvému tvůrčímu potenciálu.

Každý máme svůj hlas – dovol si ho slyšet

Tvořit neznamená být dokonalý. Znamená to být k sobě upřímný. Znamená to také sednout si, i když venku prší nebo když se trápíš nepříjemnými pocity. Znamená to dát tvar pocitům, které někdy nemají slova. A hlavně to znamená připomenout si, že uvnitř nás je místo, kde jsme vždycky doma.

Možná máš občas pochybnosti. Možná se ti nechce začínat. Ale víš co? Nečekej na správnou chvíli. Začni tam, kde jsi – s tím, co máš. A sleduj, co se stane, když místo pochybností dáš prostor důvěře.

Tvoje cesta není jako žádná jiná. A tvoje tvorba? Ta je odrazem toho, kým právě jsi.

A Pokud tě článek potěšil, inspiroval, nebo jen připomněl že nejsi že nejsi sám/sama…

Nezapomeň se přihlásit k odběru novinek. Občas ti pošlu pár řádků, co tě podrží.

Něco k zamyšlení, něco k tvoření, něco jen tak pro radost.