Proč máme chuť malovat pokaždé něco jiného? Psychologie vysvětluje, co stojí za proměnlivostí v tvorbě

Už od prvních chvil, kdy jsem začala tvořit, jsem cítila silnou potřebu malovat. Touhu zkoušet různé motivy, barvy a techniky – hledat, co mi dává smysl. Jenže se to pořád měnilo. Jeden týden mě přitahovaly krajiny, další jsem snila o květinách v květináči, pak se moje pozornost přesunula k postavám nebo symbolům. Můj styl se měnil tak rychle, že jsem si začala klást otázku: proč? Co má na tyto proměny vliv? A proč mám pocit, že bych se měla zaměřit jen na jedno téma?

Hledání jednoty v rozmanitosti: Moje osobní zkušenost

Na Instagramu sleduji spoustu úžasných umělců. Mnozí z nich mají jasně definovaný styl, specifické barvy nebo jednotný motiv, kterému se věnují roky. Vedle nich jsem si připadala jako někdo, kdo se pořád hledá. Moje tvorba byla rozmanitá – a já si v tom připadala ztracená. Nevěděla jsem, jestli je to správně. Až později jsem zjistila, že je to naprosto přirozené.

Tvorba jako zrcadlo duše

Z pohledu arteterapie je proměnlivost ve tvorbě přirozeným odrazem našeho vnitřního světa. Každé období v životě přináší jiné emoce, potřeby i témata. Když saháme po krajinách, může to být touha po svobodě a prostoru. Květiny v květináči přinášejí pocit zakořenění a péče. Postavy mohou odrážet vztahy nebo práci se sebepojetím.

Tvoření je jazykem, kterým k nám promlouvá naše nitro – často dřív, než jsme si sami vědomi toho, co se v nás děje.

Co říká psychologie?

Sigmund Freud vnímal uměleckou tvorbu jako způsob zpracování potlačených emocí. Věřil, že kreativní činnost je formou tzv. sublimace – tedy přeměny vnitřního napětí v tvořivý výraz. Často prý netušíme, proč nás přitahuje určité téma, ale podvědomě tak ventilujeme hlubší vrstvy psychiky.

Carl Gustav Jung šel ještě dál. Věřil, že ve vizuálních motivech se objevují archetypy – univerzální obrazy, které souvisejí s naším vnitřním vývojem. Věděl, že tvorba je nástrojem individuace, tedy cesty k celistvosti. Když nás přitahuje určitý symbol, není to náhoda. Je to zpráva z našeho nitra.

Co vám mohou říct vaše témata?

• Krajiny – potřeba svobody, ticha, dýchání

• Květiny v květináči – touha po klidu, zakořenění

• Domy – téma domova, hranic, bezpečí

• Postavy – vztahy, sebeobraz, propojení

• Symboly – hravost, touha vyjádřit něco hlubšího

Arteterapie nás učí, že styl vyrůstá z proměnlivosti.

Styl není něco, co si zvolíme, ale co v čase vykrystalizuje z vědomé pozornosti. Když si dovolíme tvořit podle pocitu – a ne podle očekávání – vzniká něco mnohem autentičtějšího než vizuálně jednotný „feed“.

Jak vzniká osobní styl? A proč ho nehledat, ale nechat vyrůst

Možná si myslíš, že když chceš mít „vlastní styl“, musíš si ho najít. Ale ono je to spíš naopak – tvůj styl si najde tebe.

Neobjevíš ho přes noc, ani si ho nevymyslíš u tabule s vizí. Vyrůstá pomalu. V tichu. V každodenním tvoření. V tom, co tě láká znovu a znovu. A hlavně – v tom, co k tobě mluví, i když tomu ještě úplně nerozumíš.

A tak to nejdůležitější není hledat styl, ale všímat si sama sebe.

Co všechno může být součástí tvého stylu?

Tvůj styl není jen o technice nebo barvách. Je to celý tvůj svět. A v něm může být:

• Nálada, kterou tvá tvorba vyvolává. Je klidná? Svěží? Hravá? Tichá?

• Motivy, ke kterým se vracíš. Třeba i nevědomky. Vzory, tvary, symboly, barvy.

• Způsob, jak pracuješ. Máš ráda vrstvení, nebo jemnost? Spontánnost, nebo strukturu?

• Emoce, které vkládáš do každého tahu. Protože styl není jen o oku – ale hlavně o srdci.

A co když se měníš? Znamená to, že styl nemáš?

Naopak. Znamená to, že rosteš. Tvůj styl je jako řeka – někdy klidná, jindy divoká. Ale pořád to je ta samá řeka.

To, že dnes maluješ akvarelové květiny a za měsíc tě přitáhne abstrakce znamená to, že nasloucháš sobě. A to je to největší umění.

Jak styl poznáš?

Když se na svou tvorbu podíváš a řekneš si:„Tohle jsem já.“Ne protože je to dokonalé, ale protože je to pravdivé.Tvoje cesta nemusí být rovná, aby byla krásná.Tvoř. Pozoruj. Naslouchej. A jednoho dne si všimneš, že tvůj styl je tu – že ti roste pod rukama. A bude úplně tvůj.

Jak s tím pracovat?

• Piš si deník tvorby a zapiš si do něj odpovědi na následující otázky – co tě dnes bavilo? Co jsi potřeboval(a) vyjádřit?

• Pozoruj opakující se motivy – která témata se vrací?

• Pojmenuj si období – např. „květinové“, „architektonické“, „modré“...

• Zeptej se sám/sama sebe:

o Kdy jsem se naposledy při tvoření cítil(a) opravdu svobodně?

o Co mě v dětství bavilo tvořit?

o Jaké barvy mě v poslední době přitahují – a co ve mně probouzí?

o Po čem právě teď v životě toužím? A jak bych to mohl(a) zachytit ve své tvorbě?

o Co ve mně vzbuzuje radost? A jak bych tu radost mohl(a) vyjádřit obrazem?

o Kdy jsem naposledy tvořil(a) jen tak pro sebe, bez cíle?

Začínáš s tvorbou? Tady je povzbuzení

Začít můžeš kdykoliv. Neexistuje „příliš pozdě“ nebo „musím být talentovaný/á“. Tvoření je jazyk duše – a čím víc ho používáš, tím lépe mu rozumíš. I jednoduchý tah štětcem nebo pastelkou může být silným vyjádřením.

Začni tím, co tě láká. Jedna barva. Jeden tvar. Jeden malý motiv.

Nečekej na inspiraci – ponoř se do tvoření a ona přijde.

Rozmanitost není chyba. Je to signál, že rosteme, hledáme a nasloucháme sami sobě. V každé barvě, tvaru nebo motivu se skrývá kus příběhu. Všímat si těchto proměn je způsob, jak se více spojit se sebou a pochopit, co právě potřebujeme.

Otázky k zamyšlení:

• K jakým motivům tě to teď nejvíc táhne – a co to může vypovídat o tvém vnitřním světě?

• Jsou témata, která se ve tvé tvorbě opakují? Jaký význam by mohla mít?

• Jaké barvy a techniky si vybíráš, když tě nikdo nevidí? Co o tobě prozrazují?

• Umíš si dovolit tvořit jen pro sebe – bez hodnocení a tlaku?

• Kdy jsi naposledy cítil(a), že tě tvoření opravdu těší? Co jsi tehdy dělal(a)?

Pokud tě článek potěšil, inspiroval, nebo jen připomněl že nejsi že nejsi sám/sama…

Nezapomeň se přihlásit k odběru novinek. Občas ti pošlu pár řádků, co tě podrží.

Něco k zamyšlení, něco k tvoření, něco jen tak pro radost.