Mezi Biblí, jarem a tichým ránem: Jak se v Izraeli znovu učím tvořit a žít

Jsou rána, kdy ještě nic nezačalo a přesto už všechno dává smysl. Svět je tichý, světlo se pomalu opírá o listy rostlin, v ruce držím hrnek kávy a přede mnou leží otevřená Bible, do které si píšu, kreslím a nechávám promlouvat to, co ve mně právě vzniká. Právě v těchto chvílích si znovu uvědomuji, že jaro není jen roční období, ale prostor, ve kterém se člověk může vrátit k sobě, ke svým otázkám i ke smyslu, který se v běžném shonu často ztrácí.

Mezi řádky, kde se potkává víra, tvorba a vlastní hlas

Když ráno otevírám svou journalingovou Bibli, nevnímám ji jen jako text, ale jako prostor, ve kterém se přirozeně propojuje slovo, obraz i osobní prožitek. Na jejích okrajích vznikají kresby, kaligrafické modlitby i zápisky, které zachycují to, co se ve mně odehrává ve chvíli čtení. Tento způsob práce s textem má svůj význam i z pohledu psychologie, protože propojuje myšlení, emoce i představivost, a tím umožňuje hlubší porozumění tomu, co čteme i prožíváme.

Právě v těchto ranních chvílích se často vracím k velikonočním příběhům, ať už k pasážím z Nového zákona, které mluví o naději a novém začátku, nebo ke starozákonnímu příběhu Pesachu, kdy se připomíná vysvobození z otroctví. Tyto texty pro mě nejsou jen historií, ale živým dialogem, ve kterém hledám odpovědi na své otázky a směr pro další kroky.

Velikonoce a Pesach jako dva příběhy, které se vnitřně setkávají

Když přemýšlím o Velikonocích, vždy se mi vybaví mé dětství v Česku, jarní dny na vesnici, kde měl čas svůj přirozený rytmus a kde se tradice žily spíše než vysvětlovaly. Byly to dny, které měly zvláštní atmosféru, jakoby všechno zpomalilo a člověk měl konečně prostor vnímat.

Pamatuji si, jak jsme spolu tvořili, jak vznikaly drobné věci pod rukama, jak jsme barvili vajíčka, zkoušeli různé vzory, vyšívali a hráli si na zahradě, kde čas plynul úplně jinak než dnes. Pamatuji si i chvíle, kdy jsme trávili dlouhé hodiny venku, obklopeni přírodou, světlem a tichem, které nebylo prázdné, ale naplněné přítomností. Byly to chvíle, kdy nikdo nikam nespěchal a kdy bylo přirozené jen být spolu.

A zároveň si pamatuji i velikonoční mše, kam jsme chodili, a ten zvláštní pocit, který tam byl přítomný. Klid, soustředění a něco, co jsem tehdy neuměla pojmenovat, ale cítila jsem, že to má hlubší význam.

Dnes, když prožívám Pesach v Izraeli, vidím jinou formu, ale cítím podobný princip. Během sederové večeře se rodina schází, čte se Hagada a znovu se vypráví příběh vysvobození, který se nepředává jen jako informace, ale jako zkušenost, která má být znovu prožitá. Pesach trvá sedm až osm dní a připomíná přechod z nesvobody ke svobodě, zatímco křesťanské Velikonoce nesou poselství oběti, naděje a nového života. Přestože se tyto tradice liší, vnitřně se setkávají v tématu proměny, cesty a začátku něčeho nového.

Ranní rozjímání jako prostor, kde se rodí odpovědi

Každé ráno, kdy si připravím kávu, otevřu Bibli a vezmu do ruky pastelky nebo deník, se pro mě stává chvílí, která má mnohem větší význam než jen začátek dne. Je to prostor, kde se zastavím, ztiším a dovolím si být přítomná. V těchto chvílích si často připomínám slova:

„Ztište se a vězte, že já jsem Bůh.“ (Žalm 46,10)

A právě v tomto zastavení se začínají objevovat odpovědi, které bych ve spěchu nikdy neslyšela. Psaní mi pomáhá ujasnit si myšlenky, zachytit pocity a často mě překvapí, co se ve mně objeví, když si dovolím psát bez kontroly.

Tradice jako cesta, jak vědomě tvořit život

Čím více se k těmto rituálům vracím, tím více si uvědomuji, že tradice nejsou o minulosti, ale o tom, jak žijeme přítomnost. Nejde o formu, ale o to, že si dovolíme zpomalit, vnímat a znovu se napojit na to, co je podstatné.

Možná právě proto mě tolik přitahuje jarní energie, která se projevuje nejen v přírodě, ale i v naší přirozené potřebě tvořit, psát, kreslit a být více venku. Ať už pracuji na zahradě, maluji akvarelem nebo si zapisuji myšlenky do deníku, vždy cítím, že všechny tyto činnosti vedou k návratu k přirozenosti a vědomému prožívání života.

Závěr: jaro jako začátek, který už probíhá

Velikonoce i Pesach mi každý rok připomínají, že i když se někdy zdá, že se nic neděje, uvnitř se může rodit něco nového.

„Hle, činím něco nového, již to raší, což to nepoznáváte?“ (Izajáš 43,19)

A možná právě v těchto ranních okamžicích máme možnost to znovu uvidět. Možnost zastavit se, nadechnout a začít znovu.